Svět tisku | Typo | Papír a celulóza | Další produkty | Tržiště | Adresáře a profily | Společnost | Zeptejte se...


PŘÍBĚH MAPY LONDÝNSKÉHO METRA
Pavel Zelenka - TYPO

počátky hromadné dopravy v podzemí První tunel londýnského metra byl uveden do provozu v roce 1863. Podobně jako je živelná urbanistická struktu­ra Londýna, byl i londýnský dopravní systém a jeho rozvoj neorganizovaný. Až do počátku 20. století byla veřejná doprava v Londýně v područí několika nezá­vislých soukromých firem a její rozvoj byl dán spíše poptávkou trhu a tlakem konkurence než pečlivým plánováním rozvoje tras, jejich návaznosti a dostupnosti pro obyvatele.

S plánem celkové elektrifikace přišel i proces slučování nezávislých dopravců: v roce 1902 byla ustavena Underground Electric Railways Company of London (zkráceně Underground Group), základ dnešního Transport for London. Pod hlavičkou Underground Group byli sjednoceni všichni do té doby nezávislí do­pravci s výjimkou Metropolitan Railway – ta fungovala samostatně až do roku 1933.

 

první mapy Proces sjednocení je přelomem i ve způsobu prezentování Londýnského metra jako celku. Do té doby jed­notliví dopravci v propagačních materiálech zvýrazňovali pouze vlastní trasy; trasy konkurentů buď chyběly úplně, nebo byly vizuálně potlačeny. V roce 1907 byl navržen jednotný symbol pro označení stanic: svítící červený terč s charakteristickým ná­pisem UNDERGROUND. Označení se okamžitě ujalo i na mapách a zůstalo nezměněno až do 60. let. V témže roce byl do funkce hlavního marketingového manažera uveden Frank Pick. Pod jeho vedení započala vizuální proměna celého metra a jeden z nejlepších projektů corporate identity v historii. Kromě skvělé­ho loga přinesly Pickovy vize londýnskému metru i charakteris­tické písmo od Edwarda Johnstna.

Prezentace tras londýnského metra se od zahájení provozu až do 20. let vyvíjela podobně chaoticky jako metro samotné. Ma­py se lišily nejen formáty, ale i způsobem provedení: existovaly jak regulérní kartografické plány, do kterých byly dotiskovány trasy metra se jmény stanic, tak různě zdařilé schematické plánky z dílen malých i velkých tiskařských společností. Dnes můžeme hodnotit tyto mapy jako roztomilé a svým způsobem i okouzlující, nicméně z praktického hlediska byly nepřehledné a obtížně čitelné.

Od roku 1919 svěřoval Pick práci na mapách kaligrafům, mezi nimiž vynikly práce MacDonalda Gilla1 (1884–1947) a Freda H. Stingemora (1891–1954). Hlavním přínosem prvního z nich bylo odstranění všech geografických detailů – takto uvolněné místo na mapě však bohužel zaplnily kaligraficky provedené názvy jednotlivých stanic. V jeho provedení tak zůstávaly mapy poměrně nepřehledné a ač vizuálně přitažlivé, lépe posloužily jako nástěnné dekorace než jako orientační pomůcky. Dale­ko praktičtější design vytvořil F. H. Stingemore: kromě tisíců fotografií, mnoha plakátů a ilustrací pro firemní časopis vytvořil v období 1925–1933 i sérii zdarma rozdávaných kapesních map. Stingemore nejen odstranil všechny geografické detaily, ale zejména vzhledem k realitě zkreslil vzhled tras: vnější předměst­ské stanice posunul blíže k zahuštěnému středu, čímž mapu výrazně zpřehlednil. Začátkem 30. let ale začalo být jasné, že ani tento přístup nevyhoví nárokům na prezentaci rozvíjejícího se dopravního systému londýnského metra.

 

metro jako elektrické schéma „Raději se posaďte, mám pro vás šokující zprávu: vaši mapu vytiskneme.“ Těmito slovy přivítal pan Patmore, šéf oddělení styku s veřejností, Harryho C. Becka (1903–1974), který ve svých pamětech tuto chvíli popisuje jako okamžik, kdy se „jen díky mé vytrvalosti zrodil diagram londýnského metra.“2 Slovo diagram je zde klíčové: Beck totiž nenakreslil mapu, ale schéma zcela odtržené od topografické reality. „Snažil jsem se představit si mapu, jako by se odrážela ve vypouklém zrcadle, což mi umožnilo zvětšit centrální oblast. Takový pohled by totiž přinesl tolik potřebnou přehlednost a čitelnost.“3 Trasu Central London Railways použil jako horizontální osu, ke které se upínají všechny ostatní trasy, veškeré tahy na diagramu vedou vertikálně, horizontálně nebo diagonálně. Stanice na trasách jsou od sebe vzdáleny v pravidel­ných intervalech. Kromě řeky Temže není na schématu žádný reálný geografický objekt. Texty jsou vysázeny verzálkami Johnstonova grotesku, typografické konstanty, kterou Beck ani jeho následovníci nikdy neopustili.

Henry C. Beck byl zaměstnán v Underground Group jako projektant od roku 1925. Coby „dočasný“ zaměstnanec byl najímán a propouštěn dle aktuálních potřeb. První skicu diagra­mu si do sešitu nakreslil v roce 1931, a když se přesvědčil, že by schéma mohlo jako princip fungovat, zhotovil prezentační nákres. Ukázal jej kolegům včetně F. H. Stingemorea a ti jej při­měli, aby neváhal a návrh prezentoval reklamnímu oddělení spo­lečnosti.4 K Beckovu překvapení a zklamání byl návrh odmítnut jako příliš revoluční. O rok později (1932) zkusil prezentovat návrh znovu, a tentokrát úspěšně. Kapesní mapa byla vytištěna v lednu 1933 v nákladu neuvěřitelných 750 000 ks,5 což – uvá­žíme-li radikálnost konceptu – je šokující číslo. Je zajímavé, že zprvu bojácné reklamní oddělení náhle neváhalo tolik riskovat. Okamžitý stotisícový dotisk o měsíc později svědčil o tom, že veřejnost přijala diagram velmi vřele. Překvapivou oblibu tak abstraktního schématu u laické veřejnosti si lze vysvětlit touhou člověka po řádu a jistotě: zjednodušené schéma náhle zobrazovalo živelnou a chaotickou metropoli pomocí několika prostých čar, s jejichž pomocí bylo snadné nalézt kamkoli cestu. Z úspěchu těžili nejen tiskaři, kteří záhy tiskli i velkoformátové verze v obstojných tisícových nákladech, ale i nově ustavená rada London Passenger Transport Board (LPTB), která právě převzala kontrolu nad veškerou hromadnou dopravou v Londý­ně a stěží si mohla k vlastní inauguraci přát lepší emblém. A tak jediný, kdo z úspěchu diagramu nevytěžil žádný prospěch, byl jeho autor – vyplacenou částku 5,25 liber lze stěží považovat za adekvátní odměnu. Navíc Beck převedl copyright na LPTB, výměnou za slib, že veškeré úpravy diagramu budou prováděny jím samým nebo alespoň pod jeho dohledem; tato dohoda však proběhla na schůzi LPTB v listopadu 1937 pouze ústně, což se Beckovi později nevyplatilo.

 

vývoj vzhledu Beckova diagramu Ačkoliv byl design dia­gramu již od prvního vydání velmi zdařilý, bezmála dokonalý, nevyhnul se úpravám a „vylepšením“. Tak se například stalo, že do druhého vydání kdosi přidal směrovou růžici mířící tupě k severu – prvek, který odporuje logice konceptu: proč by měl schematizovaný, topograficky nereálný diagram mít směrové označení? Mnohem horší byl ovšem požadavek Lorda Ashfiel­da, toho času předsedy rady LPTB, vepsat názvy přestupních stanic do symbolu loga metra. Naštěstí se Beckovi podařilo takový požadavek takticky odmítnout. Nicméně, i tak jsou ve vydáních diagramu z let 1935–37 názvy přestupů umístěny v kosočtvercích, což je nejen nevzhledné, ale hlavně naprosto nepraktické – dlouhá jména významných stanic jsou vysázena daleko menším typem než jména ostatních stanic. Experimen­tování s přestupními stanicemi přineslo i variantu se vzájemně pronikajícími kroužky a v roce 1946 se objevila verze s bílou propojovací linkou.6

Počátkem 40. let eliminoval Beck většinu úhlopříčných tahů a nepřestával hledat optimální barevné vyjádření jednotlivých tras. Barevná kodifikace linií v průběhu let prodělávala asi nejzá­sadnější změny, což bylo způsobeno jednak faktickým vývojem tras samotných, jednak Beckovou posedlostí diagram vzhledově vylepšit a zpřehlednit; nezanedbatelný vliv měly i připomínky vedení společnosti, neboť barevnost trasy byla do jisté míry i „politickým“ rozhodnutím. Barevné určení, jak jej známe dnes, vychází z pozdních Beckových úprav navržených koncem 50. let. (K vývoji barevnosti je nutné podotknout, že na počátku 30. let prakticky neexistovaly studie zabývající se na teoretické úrovni vnímáním barev; Beck se tedy řídil spíše instinktem než vědeckým přístupem. V úvahu musíme brát i vývoj tiskovýchtechnologií, které dnes umožňují designérům za přijatelných výrobních nákladů využít širokou a dobře defi novatelnou škálou barev.)

V druhé polovině 50. let přidal Beck do diagramu síť vodítek pro snadnější vyhledávání stanic. Cestujícím, kteří v diagramu pátrali po jedné konkrétní stanici mezi stovkami dalších, byla tato pomůcka užitečná, na druhé straně se přidáním dalších čar diagram zahustil a seznam stanic s odkazy spotřeboval mnoho prostoru.

Poslední vydání diagramu s Beckovým podpisem v levém dolním rohu pochází z března 1960. Spolupráce London Underground s Beckem skončila bez vděku či poděkování: prostě se v dubnu 1960 objevil nový design podepsaný Haroldem F. Hutchinsonem, až na jednu výjimku (použití černého textu a minusek u běžných stanic) ve všech směrech méně kvalitní než předešlé verze. Beck si během dlouhých 27 let vytvořil k diagramu osobní vztah, bylo to zkrátka „jeho dítě“. Nikdy neustal v prácina jeho zdokonalení a – co je velmi důležité – bránil jej proti nepoučeným, škodlivým návrhům na změny. To mu však vyneslo nálepku „nevstřícného“ člověka a po generační obměně vedení společnosti, kdy byly osobní vazby zpřetrhány a ústní ujednání zapomenuta, byl Beck prostě od dalšího vlivu na svůj vlastní diagram odstaven.

Hutchinsonův pohoršlivý design přepracoval Paul E. Garbutt, který se pojetím vrátil k raným Beckovým variantám z 30. let – opustil převážně pravoúhlé uspořádání tras a neváhal opět hojně využít diagonálních tahů. Garbutt také navrhl černé orámování kroužků přestupních stanic propojených bílou linkou – systém, který přetrvává dodnes.

Beck nepřestával bojovat o obnovení kontraktu a hlavně neustal v práci. V roce 1964 vypracoval návrh přidávající nově plánovanou Victoria Line (bez jediného příslibu na jeho realizaci). Za základ mu posloužil Garbuttův design z roku 1962, přesto však Beck opět prokázal svůj talent a navrhl možná nejelegantnější verzi diagramu: Victoria Line v ní „majestátně“ v úhlopříčném směru protíná ostatní trasy a jedním tahem tak dokazuje užitečnost a smysl nové trasy pro cestující. Je krutou ironií, že tento Beckův mistrovský kousek nebyl nikdy uveden v život a že autor diagramu byl zbaven příležitosti začlenit do svého výtvoru jedinou skutečně novou trasu vystavěnou od okamžiku, kdy nakreslil první skicu.

 

schéma a jeho význam Harry C. Beck, ačkoliv sám nebyl výtvarník v pravém slova smyslu, vytvořil jeden ze základních kamenů informačního designu. Stál zcela mimo veškeré výtvarné skupiny a není známo, že by se angažoval v teoretických diskusích v odborném tisku – diagram tak lze považovat za výplod jedinečně obdařeného ducha, ve kterém se kongeniálně spojily přirozený výtvarný talent, racionální uvažování, nezměrná píle a zaujetí pro věc spolu s řemeslnou dovedností. Respekt, který mu práce pro London Underground přinesla, nakonec Beckovi v roce 1947 zajistil stálé učitelské místo na London School of Printing and the Graphic Arts, kde vyučoval typografi i, teorii barev a kreslení. Zemřel v roce 1974, ve věku 71 let. I když lze jasně stanovit principy, podle kterých Beck při vytváření diagramu postupoval, existuje v jeho práci i „něco“ navíc, co mu dodává na jedinečnosti. Pohledem na diagramy dopravních systémů jiných metropolí, které byly Beckovým přístupem bezesporu ovlivněny, zjistíme, že prosté zopakování postupu nemusí samo o sobě přinést ani vzhledný, ani přehledný výsledek. V postmoderní éře fi n-de-sičcle 20. století vstoupil diagram London Underground také do nových sfér: stal se komerčním lákadlem na turistických suvenýrech i předmětem zájmu „vážného“ umění, jak dokazuje litografi cké parafráze The Great Bear (1992) od Simona Pattersona: obraz přesně reprodukuje mapu londýnského metra, jen názvy stanic jsou nahrazeny jmény všeobecně známých osobností – fi lozofů, herců, zpěváků, sportovců, výtvarníků i diktátorů.

Diagram je každoročně tištěn v desítkách milionů kopií, což z něj spolu s faktem, že je nepřetržitě používán přes 70 let, činí jeden z vizuálně nejznámějších výtvorů grafi ckého designu v historii.

 

doporučená literatura / further reading

Zájemcům o hlubší pohled na dané téma doporučuje autor knihy No Need To Ask! od Davida Leboffa a Tim Demuth a Mr Beck’s Underground Map od Kena Garlanda, které sloužily jako výchozí materiál tohoto textu.

 

poznámky / notes

1 Mladší bratr Erica Gilla, vyučil se kaligrafi i u Edwarda Johnstona a později se oženil s jeho dcerou.
2 Ken Garland: Mr Beck’s Underground Map, Capital Transport 1994.
3 tamtéž
4 The Publicity Department
5 Informace o testovacím tisku v nákladu 500 kusů, hojně uváděné v různé literatuře, se Kenu Garlandovi podle dostupných archivů nepodařilo potvrdit.
6 Nejedná se Beckův vynález, jak ukazuje Garland: podobný prvek obsahovala mapa neznámého autora již v roce 1909.

 

Ukázky jednotlivých map a jejich vývoje v průběhu let naleznete v tištěné verzi časopisu TYPO.08.


Reakce na článek



Poslat reakci na článek

Relevantní články

× TYPO.08 (30. 4. 2004 - )
× MÉTRO TYPE (11. 5. 2004 - JEAN FRANÇOIS PORCHEZ )






Vytisknout stránku

2018
Téma čísla:
Vybrané polygrafické profese
FESPA 2018
Aplikace správy barev ProductionApp
Speedmaster XL 75 Anicolor 2
Barbieri Spektro LFP qb
Reklama Polygraf 2018
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3. 8. 2018
Labelexpo Americas 2018
Chicago, 25.–27.9.2018
www.labelexpo-americas.com

30. 7. 2018
FachPack 2018
Evropský veletrh
obalů, procesů a technologií
Norimberk, 25.–27.9.2018
www.fachpack.de/en

1. 5. 2018
Reklama Polygraf 2018
25. ročník mezinárodního veletrhu reklamy, polygrafie, obalů a inovativních technologií
Praha, 29.–31.5.2018
reklama-fair.cz

15. 2. 2018
EmbaxPrint
27.2. - 2.3. 2018
Mezinárodní veletrh obalů a tisku

+++ archiv krátkých zpráv
Tisk levně - Kvalitní tisk levně

 
Vyplňte e-mail do pole a odešlete.
E-mailové zprávy budete dostávat max. 5x týdně ...
Společnost | Kontakty | Předplatné | Archivy
© 2004 - Svět tisku - Veškeré obsahy podléhají autorskému zákonu. Kopírování či jiné použití zde uveřejněných částí pouze se souhlasem spol. Svět tisku
Generuje redakční systém Buxus společnosti ui42.
Designed by BlueCube.cz.