Svět tisku | Typo | Papír a celulóza | Další produkty | Tržiště | Adresáře a profily | Společnost | Zeptejte se...


Olympus E-300
Roman Křivánek - Svět tisku

V poslední době jsme si zvykli, že se v kategorii digitálních zrcadlovek mezi sebou „perou“ především značky Canon a Nikon, jako bychom si nechtěli připustit, že nějaká jiná značka dokáže vstoupit do tohoto konkurenčního boje. Ale opak je pravdou a na trhu je v této chvíli hned několik velice zajímavých modelů fotoaparátů jiných značek, z nichž jedním je i Olympus E-300.

 

 

Otočená zrcátka

Při prvním pohledu na model Olympus E-300 se znalec zrcadlovek může zatvářit nejprve trochu nedůvěřivě. Tato zrcadlovka totiž nemá v horní části těla klasický „hrb“, který je pro tento druh fotoaparátů příznačný. Horní strana přístroje je zcela plochá, a ještě navíc je v ní zapuštěný interní blesk. Hledáček je pak zcela mimo osu objektivu. Vysvětlení vám dá Olympus E-300 ve chvíli, kdy sejmete objektiv. Na rozdíl například od Nikonu D70 totiž nemá průhledový systém řešený pomocí pětibokého hranolu, ale „vidění“ zajišťuje sestava zrcátek. To sice najdeme u konkurenčního Canonu EOS 300D také, ale ten má sestavu zrcátek umístěnou ve vertikální ose objektivu. V případě „E-třístovky“ se tvůrci vydali trochu jinou cestou. Prostě celou sestavu zrcátek pootočili o devadesát stupňů doleva (z pohledu fotografa). Místo horizontálního sklápění se zrcátko sklápí vertikálně. Tento systém umožnil poměrně značnou úsporu místa a Olympus E-300 tak působí výrazně kompaktnějším dojmem. Na druhou stranu použití zrcátek místo pětibokého hranolu znamená o něco větší ztrátu světla a obraz v hledáčku je tak poněkud tmavší než ve skutečnosti, s čímž je nutno při fotografování alespoň částečně počítat, stejně jako s faktem, že se v hledáčku zobrazuje cca 96 % skutečně snímaného obrazu. Tento fakt ale rozhodně není na škodu – naopak, může se stát, že pořídíme snímek, o kterém si myslíme, že se „nevešel“, a při prohlížení pak zjistíme, že je vše v pořádku a fotografovaný objekt je na snímku celý.

 

CCD s ultrazvukem

Olympus zůstal v případě volby snímače „konzervativní“ a zrcadlovka dostala klasický 4/3 CCD snímač o velikosti 17,3 x 13 mm (přepočet na kinofilm je tedy cca 2x) s celkovým rozlišením 8,89 miliónu pixelů. Efektivní rozlišení – po odečtení okrajových (nepoužitelných) pixelů – pak dělá rovných 8 miliónů pixelů. Tento snímač byl vyvinutý v poměrně těsné spolupráci firem Olympus a Kodak. Tolik o velikosti a původu snímače. Co je ale mnohem zajímavější, je systém, jakým Olympus přistoupil k bolestnému problému digitálních zrcadlovek – k neustálému usazování prachu na snímači. Vzhledem k tomu, že se u těchto typů fotoaparátů poměrně často vyměňují objektivy, je možnost usazení prachu na snímači poměrně vysoká. A není nic nepříjemnějšího, než neustále čistit plochu snímače. Proto Olympus do tohoto přístroje implementoval systém ultrazvukového čištění snímače – SWF (Supersonic Wave Filter). Ten se zapíná pokaždé při spuštění přístroje a pomocí série vibrací doslova „setřese“ všechny (nebo alespoň většinu) prachové částice z filtru, umístěného těsně před plochou snímače. Celkový start – tedy včetně „umytí“ CCD – trvá cca 2 sekundy, což není tolik, možná by ale stála za zvážení možnost pouze manuálního čištění (to je samozřejmě také možné) – tedy ne po každém zapnutí, ale jen v případě, že to skutečně chceme. Zkrátilo by to zřejmě dobu startu přístroje, která v některých situacích může hrát klíčovou úlohu. Kromě toho nevyměňujeme objektiv po každém vyjmutí přístroje z brašny. Na druhou stranu je ale na trhu ještě dost fotoaparátů, které se spouštějí mnohem delší dobu – a rozhodně se během ní nic nečistí.

 

Vzhled a ovládání

Kromě přepínače pro zapnutí a vypnutí přístroje a otočného přepínače jednotlivých režimů jsou všechny ovládací prvky rozmístěny na zadní straně fotoaparátu. Celé ovládání je koncipováno pro obě ruce s tím, že nejvíce je zaměstnáván palec levé ruky, jenž ovládá otočné kolečko pro nastavování nejrůznějších hodnot. To se děje vždy po stisknutí příslušného tlačítka. Zajímavostí je, že tlačítko nemusíme držet stále, jako je tomu u jiných přístrojů, ale stačí je jen jednou stisknout, a pak již můžeme nastavit potřebné hodnoty. Nastavovat musíme do pěti sekund po stisknutí tlačítka – pak se přístroj opět uvede do základního módu. Na pravé zadní části jsou tlačítka pro volbu ostřícího bodu, hodnoty ISO, možnost nastavení a blokace AF a také tlačítko pro úpravu expozice (v případě režimu s prioritou závěrky či času) nebo pro nastavení rychlosti závěrky (v plně manuálním režimu). Na pravé straně pak najdeme tlačítko pro volbu blesku (blesk se otevírá samostatným tlačítkem nad LCD displejem), nastavení hodnoty bílého bodu, tlačítko pro úpravu rozlišení, a dále pak tlačítko pro zobrazení informací a histogramu daného snímku. Co se použitelnosti, resp. pohodlnosti ovládání týká, musíme říci, že pro běžného uživatele je poměrně přehledné a všechny ovládací části jsou snadno dostupné. Ale jen do okamžiku, než se fotoaparát přiloží k oku. Pak musíme s lítostí konstatovat, že umístění některých prvků je zcela nevhodné. Například umístění tlačítka pro přepnutí do nastavení rychlosti závěrky není zcela vhodné, protože v okamžiku, kdy je fotoaparát u oka, je jeho dostupnost poměrně složitá. Možná by se tvůrci rozmístění tlačítek měli na chvilku zamyslet a zkusit si dosah jednotlivých tlačítek spolu s jejich důležitostí. Naopak tlačítko pro přepnutí do režimu prohlížení je na místě, které je za všech okolností dostupné, až to skoro vypadá, že je tvůrci považovali za nejdůležitější. Pokud se však uživatel s tímto rozmístěním sžije bez toho, aby si způsobil kloubní fraktury, bude se mu s fotoaparátem pracovat velice dobře. Nicméně priorita v manuálním nastavení, kdy je na prvním místě nastavování hodnoty clony, není zcela ideální; obvyklejší, a podle našeho názoru lepší, je možnost defaultního nastavení hodnoty času a clony teprve po stisku příslušného tlačítka – když už to jinak nejde a „kolečko“ je jen jedno.

 


Fotoaparát reprodukuje dobře i problematické barvy

 

Hledáček

Nemůžeme říci, že jsme se s rozmístěním prvků na fotoaparátu spřátelili natolik, aby nám přišlo naprosto ideální, ale po dobu, kdy jsme měli fotoaparát k dispozici, jsme je jednoduše akceptovali. Dokázali jsme si zapamatovat, kde který prvek leží a když jsme jej potřebovali nastavit, jednoduše jsme fotoaparát od oka odstavili a raději nastavení provedli v klidu s pohledem na LCD displej. Všechny podstatné údaje se sice zobrazují také v hledáčku, až na údaj o citlivosti, který je však také poměrně důležitý, ale pokud si uživatel dá pozor a zkontroluje jeho nastavení včas, není nutné, aby se v hledáčku neustále ukazoval. Zajímavě je řešena indikace expozice, kdy se na rozdíl od konkurence (například Canon či Nikon) neznázorňuje stupnice, ale rovnou se ukáže příslušná hodnota s patřičným znaménkem. Podle našeho názoru toto řešení není zcela ideální, protože lidské oko snáze zachytí indikaci na stupnici než přímo skutečnou hodnotu. Dalo by se to přirovnat k digitálním a analogovým „budíkům“ v automobilu, kdy se rozhodně přehledněji jeví analogová ručička, i když na první pohled neznáme přesnou hodnotu. Jednotlivé identifikační údaje jsou navíc v hledáčku zobrazeny – podle našeho názoru zcela zbytečně – poměrně stísněně na pravé straně hledáčku, přičemž spodní i levá část je zcela volná. Oko, zejména pravákovo (pravé), pak musí výrazněji „zašilhat“, než kdyby byly údaje na spodním nebo na levém okraji.

 

Menu a nastavení přístroje

Po zapnutí fotoaparátu okamžitě „naskočí“ menu na LCD displeji na zadní straně přístroje. Displej má úhlopříčku 4,6 cm a disponuje rozlišením 134 000 pixelů. Vzhledem k tomu, že v případě zrcadlovek je displej pouze orientační a slouží jen pro nastavení menu a prohlížení snímků, je takové rozlišení naprosto dostačující. Všechny údaje v menu jsou zobrazeny poměrně přehledně a po krátkém zacvičení není problém se v nich zorientovat. Každé nastavení má svou zkratku, případně symbol. Bohužel, ale to je již mnohokrát „omílaná“ skutečnost, ani v případě Olympusu nenalezneme v menu český jazyk. Nicméně každý, kdo někdy držel digitální fotoaparát v ruce – začátečník si tento model asi těžko bude pořizovat – se relativně rychle zorientuje a nebude mít problém s nastavením všech parametrů.

 

Pozitivní novinky

Prvním nastavením, které jsme u modelu E-300 museli pochválit, je široké spektrum volby teploty bílého bodu. Toto nastavení je možné určovat buď podle známých symbolů (mráček, sluníčko…), nebo podle Kelvinovy stupnice s tím, že je možné dokonce čtyři parametry uložit volitelně. To je velice příjemné, protože pro profesionálního nebo poloprofesionálního fotografa znalého problematiky teploty barev v počítači je mnohem příjemnější nastavovat hodnoty v Kelvinech. Ještě více toto nastavování přijde vhod při ateliérovém fotografování, kdy je předem známa hodnota externího osvětlení a zábleskových zařízení. Dalším ne zcela obvyklým nastavením v této kategorii fotoaparátů je rozšířené nastavení jednotlivých módů fotografování. To je na otočném přepínači na horní straně znázorněno popisem „SCENE“ a skrývá se zde 14 nejrůznějších variant fotografování, včetně barevného obrázku a popisu, pro jakou scénu je ten který režim vhodný. Dalo by se říci, že je to taková fotografická příručka pro všechny, kdo si nejsou jistí režimem, který vybrali. Podle našeho názoru je to skvělá pomůcka, jež dokonce nahrazuje klasické módy (portrét, krajina, makro, sport) na otočném kolečku – myslíme, že v případě přístroje Olympus E-300 jsou zcela zbytečné. Na druhou stranu si nejsme jisti, zda taková „výuka“ patří na přístroj této kategorie. Digitální zrcadlovku by si měl přece jen pořizovat ten, kdo o fotografování už něco ví. Ale proč ne – když výrobce něco přidá, může to být jen ku prospěchu.

 

Ukládání snímků

Fotografie je možné ukládat ve všech klasických formátech digitálních fotoaparátů – tedy v JPEG, TIFF a RAW (s náhledem JPEG). Velikost snímků se pohybuje od nejmenšího 640 x 480, přes 1 024 x 768, 1 280 x 960, 1 600 x 1 200, 2 560 x 1 920, 3 200 x 2 400 až po největší 3 264 x 2 448. Všechny velikosti mohou být ukládány ve třech stupních komprese – 1/27, 1/4 a 1/8. Vzhledem k velkým snímkům při plném rozlišení jsme ale nepochopili, jak je možné prodávat v roce 2005 přístroj, který má připojení pouze USB 1.1. Skoro tři čtvrtě hodiny stahování 512MB CF karty tak působí poměrně komicky.

 


Detailní pohled na zrcátko, odklápějící se do strany

 

Objektivy

S fotoaparátem Olympus E-300 je možné používat všechny objektivy řady Olympus E-System s ohnisky od 11 až do 300 mm (22 x 600 mm) včetně nové řady objektivů Zuiko Digital. Fotoaparát je možné zakoupit jako samostatné tělo nebo jako „kit“. V tomto případě obdrží uživatel základní objektiv Zuiko Digital 14–45 mm (28–90 mm) se světelností f 3,5–5,6. Už jsme si bohužel zvykli, že objektivy dodávané jako „kitové“ nebývají zcela ideální, a ani v případě Olympusu to není jiné. Ten, který jsme měli k dispozici pro test, měl poměrně silnou deformaci svislých hran (soudkovitost), která se projevovala prakticky v celém rozsahu zoomu. Na druhou stranu ale můžeme přikoupit třeba některý z objektivů Zuiko Digital, například model 50–200 mm (100–400 mm) se světelností f 2,8–3,5, který už je schopen pracovat i ve zhoršených světelných podmínkách. Řada objektivů Zuiko Digital není sice tak široká jako například řada Nikkor nebo Canon, ale objektivy jsou poměrně slušné a jejich cena je přímo úměrná jejich kvalitě.

 

Celkový dojem

Po nějaké době práce s fotoaparátem Olympus E-300 musíme skromně prohlásit, že i přes drobné výtky, jež jsme k němu měli a týkaly se především ovládání „u oka“, a také pokud pomineme „historické“ USB 1.1 připojení, jde o velice podařený přístroj (mluvíme v tuto chvíli jen o těle fotoaparátu), který najde své uplatnění ve všech sférách digitální fotografie. Snímky pořízené přístrojem jsou ostré, syté, jasné a díky kvalitnímu vícebodovému měření expozice jen málokdy pře- nebo podexponované – aniž bychom to chtěli. Zajímavý a ne zcela obvyklý je v této kategorii také kontinuální systém ostření, který sice není tak rychlý jako u profesionálních modelů Canon a Nikon a také potřebuje poměrně hodně světla, ale v běžných podmínkách dokáže s přehledem sledovat například jedoucí automobil a průběžně doostřovat. Ocenili jsme rovněž systém měření teploty, který je, jak jsme již uvedli, velice kvalitně propracován a s jeho pomocí je uživatel schopen zajistit skutečně neutrální a přirozené fotografie. Příznivému dojmu také napomohla relativně nízká hmotnost fotoaparátu (tělo váží 580 g) a příjemně uzpůsobený úchyt. Hodnoty, se kterými fotoaparát pracuje, jsou pro velkou většinu uživatelů naprosto dostačující (rychlost závěrky 1/4 000 – Bulb – max. 8 minut, ISO 100–1 600) a my sami jsme se nesetkali s případem, kdy by nám některá z hodnot připadala nízká. Snad jen množství snímků v sekvenci by mohlo být více než čtyři (v nejvyšším rozlišení – v nízkém rozlišení lze zvládnout i více). Shrneme-li všechna pro a proti, dojdeme k výsledku, že je E-300 velice povedeným bojovníkem a že cesta, kterou se firma Olympus vydala, je sice trochu jiná než v případě konkurence, ale v budoucnu se zcela jistě můžeme dočkat zajímavých „bitev“, z nichž by měl profitovat především uživatel. Cena základního kitu se pohybuje kolem 27 500 Kč, samotné tělo fotoaparátu pak stojí cca 23 500 Kč. Všechny ceny jsou včetně DPH.

 

Pro Svět tisku připravil Roman Křivánek

 

Článek vyšel v časopise Svět tisku 3 / 2005.


Reakce na článek



Poslat reakci na článek

Relevantní články

× Digitální fotoaparáty Canon EOS-1D a EOS-1Ds v praxi (15. 1. 2004 - Jan Wilda Drnek a Ivan Doležal)
× Profesionální digitální fotoaparáty (15. 1. 2004 - Kamil Třešňák)
× Canon EOS 300D (30. 1. 2004 - Roman Křivánek)
× Stabilizovaná Minolta A1 (25. 3. 2004 - Roman Křivánek)
× Panasonic Lumix DMC FZ10 (14. 5. 2004 - Roman Křivánek)
× Fujifilm FinePix S7000 (14. 6. 2004 - Patrik Thoma)
× Digitální zrcadlovky na českém trhu (30. 6. 2004 - Roman Křivánek)
× Olympus Camedia C-8080 WideZoom (20. 7. 2004 - Roman Křivánek)
× Photosmart R707 - malý fotoaparát od HP (21. 9. 2004 - Roman Křivánek)
× Digitální zrcadlovka Nikon D70 (1. 11. 2004 - Roman Křivánek)






Vytisknout stránku

2017
Téma čísla:
KBA posouvá technologické hranice
Miyakoshi MLP-H
Koncept Push-to-Stop Heidelberg
EDP Awards pro Xerox RIALTO 900
Nová technologie Canon UVgel a tiskárna Océ Colorado 1640
KBA RotaJET řady L a VL
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
10. 9. 2017
LABELEXPO EUROPE 2017
25.-28. září 2017, Brusel
9 hal, 650 vystavovatelů

29. 8. 2017
Tiskaři v Německu
Německá odborná asociace tiskařů a médií Bundesverband Druck und Medien (bvdm) zveřejnila statistické výsledky daného oboru za loňský rok. Celkový finanční obrat se zvýšil z 20,2 mld. EUR v roce 2015 na 21,1 mld. EUR, investice sledovaných společností dosáhly výše až 666 mil. EUR.
V oboru tisku a médií v Německu je evidováno 8 316 společností, ve kterých pracovalo 139 399 zaměstnanců.

8. 3. 2017
Moderní technologie v polygrafii
Katedra polygrafie a fotofyziky Univerzity Pardubice otevírá v roce 2017 XI. ročník licenčního studia.
Licenční studium je určeno pro další vzdělávání a rekvalifikaci pracovníků, kteří pracují v polygrafickém průmyslu.
Více informací ZDE.

14. 2. 2017
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
Vypisuje veřejnou zakázku na dodavatele polygrafických služeb "Zajištění a dodávka tiskových, DTP a distribučních služeb pro publicitu ESI fondů".
Podrobné informace naleznete na profilu zadavatele (MMR):
nen.nipez.cz
systémové číslo: N006/17/V00000266

+++ archiv krátkých zpráv
Tisk levně - Kvalitní tisk levně

 
Vyplňte e-mail do pole a odešlete.
E-mailové zprávy budete dostávat max. 5x týdně ...
Společnost | Kontakty | Předplatné | Archivy
© 2004 - Svět tisku - Veškeré obsahy podléhají autorskému zákonu. Kopírování či jiné použití zde uveřejněných částí pouze se souhlasem spol. Svět tisku
Generuje redakční systém Buxus společnosti ui42.
Designed by BlueCube.cz.