Svět tisku | Typo | Papír a celulóza | Další produkty | Tržiště | Adresáře a profily | Společnost | Zeptejte se...

Boumův mýtus aneb měli nechat Hermana na pokoji
Hrant Papazian - TYPO

V otázkách vědy se svědectví tisíců mnohdy nemůže rovnat pokorné úvaze jediného člověka. (Galileo Galilei)

 

Jin a Jang

Čím více se zpřesňuje empirické zkoumání procesu čtení, tím méně typografů výzkumu důvěřuje. Ačkoli je jejich nedůvěra částečně způsobena kolegy, kteří zbloudili od řemesla k umění (a to se analytickým radám vyhýbá), je z velké části oprávněná.[1] Důvodem je, že empirické výzkumy osvětlují jen relativně bezvýznamnou část procesu čtení, stále více se vyhýbají vysvětlení samotné existence základního principu, který odolává pohodlnému měření, přestože se s ním v každodenní zkušenosti víceméně úspěšně vypořádáváme už mnohá staletí.

Zhruba před sto lety psycholog E. B. Huey napsal: „Kompletní analýza toho, co se v nás odehrává při čtení, by byla jedním z vrcholů snah všech psychologů, neboť by bylo nutné popsat nejsložitější pochody lidské mysli a objasnit složitý příběh jedné z nejvýznamnějších specificky lidských činností, kterou si člověk v rámci civilizace osvojil.“[2] Hueyova doba postrádala výhody výpočetní techniky, ale snad právě proto byli tehdejší vědci nuceni využívat plodnou introspekci. Jak se však zdá, dnešní fakta vítězí. Někteří psychologové chtějí, abychom uvěřili, že moderní věda definitivně odhalila všechna tajemství aktu čtení a nutí nás přijmout teorii založenou na postupném čtení individuálních znaků. Jak si mohou být tak jistí? Výzkum by musel stát miliony dolarů, aby mohl být považován za seriózní, a typografie není příliš bohatý obor. (Konec konců ani miliardy dolarů investované do leteckého průmyslu dosud nedokázaly překonat schopnosti lidského nosu.[3]  Kdybychom vzali v úvahu jen složitost sítnice – nemluvě o dalších, daleko složitějších vnitřních orgánech, které jsou do aktu čtení zapojeny –, zdá se tvrzení, že byla skutečná podstata čtení tak jednoduše objasněna, neobhajitelné až nabubřelé. Pečlivou analýzou dat, která vědci použili k tomu, aby došli k takto ukvapenému závěru, a uvedením informací do souvislostí je zřejmé, že obzor těchto výzkumů je velice omezený. Nejde totiž jen o to, jaké množství dat se vám podaří nasbírat, ani jak dobrá ta data jsou. Nejdůležitější ze všeho je, jak dobře s nimi umíte naložit. Staří Řekové položili základy západní vědy za pomoci jen o málo složitějších pomůcek než byly tyče a provazy.

Empirická zkoumání však jistě nejsou zbytečná. Vědecké analýzy představují jedinečný průnik do tak technického oboru, jakým je typografie. Inteligentní výzkum může vrhnout mnoho světla (i když ne absolutního) na způsob, jakým čteme, a bez čtení by nebylo typografie. Potřebné je tedy obojí – typografové musejí věnovat pozornost výsledkům výzkumu a podporovat jej a vědci se naopak musejí více zabývat tématy, která mají pro typografy význam. Vědci by navíc měli chápat pochybnosti o výsledcích empirických výzkumů a předávanou zkušenost spíše jako obohacení výzkumu, ne jako jeho překážku, kterou je nutno obejít.

 

Rychlost bádání se výrazně zvýší, když zapojíme intuici. Intuici nelze ničím nahradit. (Paul Klee)

 

Jak nečteme

Často je odhalení podstaty zaběhnuté myšlenky velmi dobrou motivací ke zlepšení našeho porozumění. Proto bude užitečné znovu zvážit konsensus z oblasti kognitivní psychologie, podle nějž čtení probíhá paralelním dešifrováním a opětovným skládáním jednotlivých znaků textu, které jasně vidíme při fixaci slov očima. Asi nejucelenější a nejpromyšlenější zpracování této teorie poskytl Kevin Larson z Advanced Reading Technologies Group [4] firmy Microsoft v modelu čtení založeném na postupném a paralelním rozeznávání jednotlivých písmen. Tento model je však bohužel hluboce problematický hned ve třech bodech.

 

I. Chybná data

Typografy, kteří se zabývají empirickými výzkumy a studiem literatury, nejvíce znepokojuje obecný nedostatek typografické citlivosti. V minulosti byl například fontem nejčastěji používaným při testování Courier, který téměř všichni typografové považují za špatně čitelný pro jeho neproporční charakter, mizerné proklady a nevhodné tvary. Významný vliv na jeho čitelnost měla jistě původní mechanická omezení psacích strojů, pokud se však snažíme porozumět skutečným principům čtení, je Courier nepoužitelný. Dnes byl sice Courier nahrazen Arialem, ale ani jeho použití nemůže zaručit dostatečnou míru důvěry ve výsledná data. Nástup Arialu je navíc spojován s dalším kontraproduktivním „zjednodušením“, a sice s přenosem testů čitelnosti na monitor počítače. Přestože zobrazovací možnosti monitoru se za poslední dobu výrazně zlepšily, jen málokdo by se odvážil tvrdit, že text na obrazovce je stejně dobře čitelný jako text vytištěný.

Typickou chybou v datových souborech je také přílišná závislost na vysokoškolských studentech. Jelikož je většina studií prováděna na univerzitách, jsou studenti považováni za přirozený zdroj nadšených a dostupných subjektů ke zkoumání, ale není důvod se domnívat, že se naše čtenářská způsobilost stabilizuje v tak nízkém věku. Dokonce i v datech použitých k podpoře modelu čtení založeného na paralelním rozeznávání písmen byla zaznamenána větší čtenářská způsobilost u postgraduálních studentů než u běžných vysokoškolských studentů.

Dalo by se říci, že nejužitečnější výsledky získáme zkoumáním typických čtenářů za použití takové typografie, se kterou se nejčastěji setkávají. To by platilo, pokud by nám šlo například o změření obvyklé rychlosti čtení. Pokud je však naším cílem pochopení hlubších mechanismů aktu čtení, je posouvání limitů výkonnosti měřením zdatných čtenářů, kteří čtou dobře typograficky zpracovaný text, zbytečné.

Ale i když dojde na „typické“ čtení, řada výzkumů selhává, neboť měření se provádí ve vysoce umělém prostředí (nepohodlné laboratoře s tachistoskopy a lasery měřícími pohyby očního víčka) a umělými testy (např. přechodným nahrazením skutečného textu dlouhým řádkem opakujícího se písmene x).[5] Lidská schopnost čtení není černou skříňkou se vstupem a výstupem, kterou můžeme donutit, aby nám odhalila vnitřní pochody umělou kontrolou proměnných. Není pochyb o tom, že mozek pozná, kdy je testován, pozná nepřirozené příchozí stimuly a jednoduše odmítne fungovat na sto procent. Sběr kvalitních dat je tedy nesporně extrémně složitý, ale to neomlouvá spoléhání se na data nekvalitní.

Někdy jsou data dokonce jasně kontroverzní. Například Rayner, McConkie & Zola zjistili, že čtení verzálkového textu může být stejně rychlé jako čtení běžného textu kombinujícího verzálky a minusky.[6] Výhoda při čtení běžného textu však spočívá v tom, že jsme na něj zvyklí, že je nám blízký. Rozsah, životnost a důsledky tohoto zvyku musejí být ještě řádně prozkoumány. Následující zjištění jasně popírá model paralelního rozeznávání písmen: pokud se opravdu při měření rychlosti čtení spolehneme jen na individuální znaky, jak tento model požaduje, pak by slova vysazená náhodně promíchanými velkými a malými písmeny neměla být čitelná o nic méně než text vysázený z velkých písmen. Bylo nicméně zjištěno, že čtení tohoto typu sazby je nejpomalejší.

Chybná data jsou tedy bohužel – stejně jako jejich špatná interpretace – normou, nebo tomu tak alespoň dosud bylo. Ole Lund zpracoval kritické vyhodnocení velkého množství studií věnujících se četbě a v části týkající se srovnání patkových a bezpatkových písem říká: „Téměř všechny z 28 studií, které jsem měl možnost hodnotit, postrádaly interní validitu.“ A uzavírá: „Tradiční výzkum čitelnosti poskytuje neproduktivní přístup k produktivní typografické práci.“[7]

 

II. Rozpor s tradicí

Model paralelního rozeznávání písmen je v jasném rozporu se souborem každodenních znalostí, sestaveným v průběhu času metodou pokusů a omylů. Tato získaná zkušenost je jednoznačně méně spolehlivá než empirická zkoumání, a někdy může být zcela mylná. Ačkoli je však sama o sobě subjektivní, nemusí být – na rozdíl od dat – už více pokřivována žádnou subjektivní individuální interpretací; je svým způsobem relevantní díky tomu, co lze označit za „přírodní výběr“ prováděný lidskou společností. Přestože je v absolutním měřítku méně spolehlivá než data, je její role při shromažďování faktů, které nelze vědecky ověřit, nenahraditelná. Lidé říkají, že „čísla nelžou“. Nelžou však jedině proto, že sama o sobě nic neříkají – mluví až jednotlivci, kteří je interpretují.

Jednu věc však typografická tradice říká: že patky napomáhají čitelnosti, že čitelnosti pomáhá těsné prostrkání, že vertikální proporce (například střední výšky přetažnic) písma by se měly lišit v závislosti na typu sazby (noviny se sázejí jinak než knihy). A to není zdaleka všechno. Model paralelního rozeznávání písmen buď přímo popírá tyto tři – a mnohé další – příklady, nebo je v nejlepším případě nedokáže vysvětlit. Empirismus obecně – snad proto, že se cítí ohrožen něčím, co nemůže změřit – zaujímá vůči této tradici rezervovaný postoj, a ten dal bohužel vzniknout poměrně záporným reakcím mezi typografy.

Model paralelního rozeznávání písmen například neshledává žádný užitek v patkách. Opravdu, americké děti se přece ve škole učí elementární bezpatkové struktury, a proto by pro ně později mělo být snazší číst knihu vysazenou bezpatkovám písmem. Opak je však pravdou, protože patky pomáhají určitým způsobem spojit písmena do větších celků. A co se týče prostrkání, zdá se, že model paralelního rozeznávání písmen by upřednostnil slova vysazená s obrovskými mezerami mezi jednotlivými znaky, aby bylo zajištěno jednoduché dešifrování jednotlivých znaků. To je samozřejmě podle typografů jednoznačně chybné. Předběžný závěr tedy může být, že model paralelního rozeznávání znaků klade příliš velký důraz na individualismus jednotlivých písmen.

 

III. Lidská přirozenost

Za poněkud metafyzické můžeme považovat téma pojetí lidské přirozenosti a způsob, jak ji model paralelního rozeznávání písmen potlačuje. Někteří lidé věří, že systém nikdy nemůže porozumět sám sobě, že věda je úžasným nástrojem, ale nikdy nemůže být sama o sobě odpovědí. Může jít o romantický klam, ale faktem zůstává, že se lidé nakonec rozhodují podle vlastní víry, ať už je jakákoli, a ne na základě laboratorních výsledků. Praxe je tedy v zásadě založena na druhu víry a žádný objem faktů to nemůže změnit. Věda může odhalit naše překvapující až antiintuitivní stránky, ale naše praktická rozhodnutí budou vždy nepředvídatelná.

Navíc se zde objevuje téma algoritmus versus heuristika. Počítače fungují na bázi algoritmů a mnozí psychologové by si přáli, aby tak fungoval i lidský mozek. Algoritmický proces používá k dosažení absolutního řešení omezený počet kroků v omezeném časovém úseku. Preferuje zaškatulkovaná a jednoznačně interpretovatelná fakta. Heuristický proces si naopak přímo libuje ve velkém množství informací, jeho efektivita vyplývá z rychle vytvářených intuitivních rozhodnutích založených na souhrnu neurčitých zkušeností a jednoduchém vyřazení určitých částí informace, která je v jistém kontextu zrovna dostupná. Zpracuje daný segment informací a posune se dál, ale v případě potřeby se vrací a opravuje chyby. Model paralelního rozeznávání písmen založený na nervovém systému je algoritmický. Nejraději by viděl jen proud absolutně dešifrovaných znaků spojovaných do slov. Spoléhá pouze na znaky jasně zaostřené foveou centralis (žlutou skvrnou, bodem na sítnici, který je zodpovědný za nejostřejší vidění) a používá pouze obecné informace získané v okolní parafoveální oblasti, kde vidění není tak ostré.[8] Heuristický přístup by použil i nejednoznačné informace získané parafoveálním viděním. Ponechává si prostor pro pozdější přehodnocení získané informace (např. prostřednictvím zpětného pohybu očí).

I když však opustíme tento metafyzický postoj a rozhodneme se uvažovat prakticky, zůstává nepopiratelným faktem, že lidská podstata je výjimečně složitá, a i kdybychom se domnívali, že proces čtení může být jednoho dne plně pochopen, v tuto chvíli můžeme říci pouze tolik, že od toho okamžiku jsme ještě poměrně daleko. To neznamená, že empirický výzkum týkající se typografie je zbytečný – naopak, ale bude třeba jej ještě hodně prohloubit, protože když musí typograf udělat rozhodnutí týkající se designu knihy nebo písma, musí stále z velké části spoléhat na vlastní zkušenost, což je v rozporu s modelem paralelního rozeznávání písmen. Potřebovali bychom tedy lepší model, takový, který bude zahrnovat všechno, a ne jen omezené množství nedokonalých dat.

 

Jak čteme

Jakákoli fakta je možno použít – pokud je dáme do správného kontextu; v každé studii najdeme informace, které nám pomohou porozumět tomu, co je vlastně měřeno a o co ve skutečnosti jde. Existují tři oblasti výzkumu, které nám pomáhají pátrat v pozadí modelu paralelního rozeznávání písmen:

 

I. Rychlost čtení

Většina čísel týkajících se rychlosti čtení, která se objevují v datech použitých k podpoře modelu paralelního rozeznávání písmen, označuje horní limit rychlosti čtení 350 slov za minutu. Když však srovnáme větší množství dat, pak se toto číslo zdá příliš nízké. Někteří lidé dokáží číst téměř dvojnásobnou rychlostí (při uchování porozumění textu), a nejde zdaleka o výsledky geniálních jedinců. Dnes je možné jednoduše otestovat rychlost čtení 350 slov za minutu prostřednictvím on-line aplikace Rapid Serial Visual Presentation.[9] Při tomto testu má zdatný čtenář pocit, že čtení 350 nebo 400 slov za minutu není nijak zvlášť namáhavé. Zmiňovaná aplikace sice snižuje potřebu sakadických pohybů (rychlých „skoků“ od jednoho fixovaného slova k dalšímu, které při čtení provádí lidské oko), bylo však zjištěno, že sakadické pohyby zaberou méně než desetinu času, který strávíme čtením, a nadto systém Rapid Serial Visual Presentation neumožňuje využití informace získané parafoveální oblastí sítnice.

 

II. Dlouhé sakadické pohyby a vynechaná slova

Důležitější informací je však to, že sakadické „skoky“ mohou být někdy velmi dlouhé – i patnáct a více znaků, což je vzdálenost mnohem delší, než na jakou jsme schopni plně zaostřit zrak. Když jsou sakadické pohyby příliš dlouhé, může se stát, že přeskočíme celé slovo. Při pohledu na obrázek 1 vidíme, že jde o případ anglické spojky „and“ (a).[10] Podle Larsona je tomu tak proto, že spojka „and“ je jakési povinné slovo. Rozdělit však takto slova do skupin není jednoduché. Rozumnější mi v tomto případě připadá označení spojky „and“ za očekávané slovo. Taylor & Taylor zdůrazňují, že v angličtině existuje na šedesát slov, která má čtenář tendenci podobným způsobem přeskakovat.[11] Ve všech případech jde o slova, která jsou krátká a častá. Ale proč jen šedesát takových slov? Čím se třeba spojka „and“ tak zásadně liší od slova „help“ (pomoc)? Gramatické struktury nám poskytují množství informací, které osvětlují to, co můžeme označit za jakési „slovní očekávání“.

Jazyk ve skutečnosti obsahuje velké množství nadbytečných prvků[12] a fráze se často objevují v předvídatelných vzorech a významech. Obrázek 2 představuje frázi s pravděpodobným vzorem očního pohybu při čtení. Zatímco je oko fixováno na slovo „asked“ (požádal), může se stát, že zcela přeskočíme slovo „help“ (pomoci), přestože při tomto přeskoku vnímáme pouze rozmazanou siluetu slova, nikoli jednotlivá písmena. Představme si, že frází není „help with“ (pomoci s), ale „holy water“ (svěcená voda). Protože čtenář podvědomě při čtení očekával slovo „help“ a slovo „holy“ má stejnou siluetu, může jej snadno přeskočit až ke slovu „water“. V tom okamžiku si však uvědomí, že v textu velmi pravděpodobně nebylo „asked me for help water“ (požádal mě o pomoc voda) a vrátí se očima ke slovu, o němž se domnívá, že ho špatně dešifroval („help“/ „holy“), zaostří na něj a pokračuje ve čtení. Takovýto výrazný zpětný pohyb vidíme na obrázku 1, kde poněkud neobvyklá struktura fráze způsobila čtenáři obtíže.

 

III. Zpětný pohyb a přehlédnuté překlepy

Zpětný pohyb oka je výrazným indikátorem toho, že čtení není algoritmické. Pokud je pro akt čtení nejdůležitější přesné a jasné vidění, jak by pak mohlo dojít k chybě, zvláště pokud je použito písmo, v němž má každý znak individuální a jednoznačný charakter? A jak by si čtenář vůbec mohl nevšimnout překlepu a nezarazit se nad ním? Překlepů si často nevšimneme právě proto, že čtení je založeno na inteligentním odhadování a překlep málokdy ovlivní původně zamýšlený význam textu. Zpětný pohyb oka a přehlédnutí překlepů výrazně podporují názor, že pro rozpoznávací schopnost při čtení má větší význam heuristický proces.

Když propojíme tyto tři soubory empirických dat se zkušeností a domněnkami o přirozenosti lidských poznávacích schopností, může být výsledek již o něco spolehlivější. Pokud jsme při čtení vystaveni jakémukoli tlaku, máme tendenci spoléhat se na mechanismus překračující individuální rozlišování znaků. Tento mechanismus funguje na základě „zkušeného odhadu“ tvaru slova viděného parafoveální oblastí sítnice.

Model paralelního rozeznávání písmen důkladně vysvětluje, co se děje při povrchním čtení, kde mozek z časových důvodů (čtení časopisů v čekárně) nebo z důvodů nepřirozeného prostředí (testování v nepohodlné laboratoři a/nebo s nepřirozenou stimulací) nemůže plně fungovat. Neumí však už objasnit, kde se nachází rozhraní povrchního a normálního čtení. Neumí vysvětlit, proč je knihu obecně lepší sázet patkovým písmem nebo proč střední výška minusek může být příliš velká. To však zároveň nepotvrzuje tzv. Boumův model založený na rozeznávání tvaru slov. Tato teorie je možná ještě více zjednodušená než model paralelního rozeznávání písmen. Dalo by se říci, že model paralelního rozeznávání písmen v aktu čtení vyzdvihuje roli fovey centralis, zatímco model založený na rozeznávání tvaru jednotlivých slov zdůrazňuje roli parafoveální oblasti.

Klíčové je uvědomit si, že shluky znaků, kterým se říká „bouma“, rozeznáváme jako celky prostě proto, že je to tak efektivnější. Těmito shluky mohou být jednotlivé znaky i celá slova, ale nemusí jimi být nutně buď jeden, nebo druhý. Kontextová nadbytečnost v jazyce počítá s inteligentním odhadováním obsahu těchto shluků uvnitř parafoveální oblasti, kde jednotlivé znaky nemohou být konkrétně identifikovány. Jednotlivá písmena jsou mimo oblast fovey centralis příliš malá, příliš beztvará a příliš postrádají kontext na to, aby mohla odolat rozostření. Shluky znaků jsou však mnohem odolnější a mozek tuto informaci horlivě využívá. Je tedy důvod se domnívat, že jsme schopni zpracovat pouze jednotlivé znaky? Jak říká Goldstone: „Percepční systémy mohou vytvořit vysoce výkonné komprimované kódování podnětů, pokud je toto kódování ve shodě se statistickými strukturami přítomnými v jednotlivém podnětu a napříč řadou podnětů. Prodloužená zkušenost s předmětem vede k jeho konfigurální reprezentaci, která kombinuje všechny jeho části do jediné specifické, funkční jednotky.“[13] Selský rozum by nám měl i bez pomoci empirických výzkumů napovědět, že mozek vstřebává veškeré informace a ničím neplýtvá. Když přichází dostatečně často do kontaktu se shlukem písmen určitého tvaru v určitém konextu, usoudí na základě zkušenosti, že tento tvar má určitý význam, a podle toho jedná. Pokud se zmýlí, vrátí se a prostuduje jej znovu.

Shluky znaků tedy rozeznáváme díky častému opakování (zvyk našeho kognitivního systému) a tvarovým odlišnostem. Stupeň a spolehlivost rozeznání takového shluku znaků závisí na mnoha faktorech: na kvalitě písma a sazby, zkušenosti čtenáře, dané lingvistické struktuře fráze a samozřejmě na tom, jak daleko od fovey centralis v parafoveální oblasti je tento útvar sledován (tedy na stupni rozostření).

Kromě rozdílného chápání „lidské přirozenosti“ je hlavním rozdílem mezi modelem paralelního rozeznávání písmen a Boumovým modelem chápání role parafoveální oblasti. Pokud se zabýváme pouze oblastí fovey, dává teorie paralelního rozeznávání písmen smysl, protože znaky jsou dostatečně ostré. Boumův model s tímto principem počítá (chápe jednotlivé znaky jako jednoznačné „boumy“), ale do procesu čtení zahrnuje i funkci parafoveální oblasti, kterou nepovažuje za zdroj poskytující pouhou informaci o tvaru znaku. Existuje totiž mnoho důkazů efektivního využití funkcí parafoveální oblasti i při jiných činnostech, než je čtení, ať už jde o úkony vědomé, či nevědomé. Tenisté používají tuto oblast například při rozhodování o tom, kam umístit míček do hřiště protihráče, zatímco očima fixují míček při odpalu; astronomové používají parafoveální oblast k lepšímu rozeznání blikajících nebeských objektů a dravci ji používají při nenápadném sledování oběti.

Tím, že přičítá stejný význam roli fovey centralis i parafoveální oblasti, podporuje Boumův model přesvědčení o heuristické povaze mozkových činností, ale co je důležitější, potvrzuje a vysvětluje významné složky naší zkušenosti. Pokud čtení závisí částečně i na provázanosti jednotlivých znaků, začne například použití patek a těsného prostrkání v sazbě najednou dávat smysl. V tu chvíli se člověk musí sám sebe ptát, zda je pravděpodobné, že model paralelního rozeznávání znaků je pouze jednou součástí aktu čtení. Logika i intuice potvrzují spíše Boumův model.

 

No a? / Co teď?

Nic z toho, co jsem zmínil, nezmění svět. Ale pro ty, kdo si mohou dovolit luxus zabývat se čitelností, je rozdíl mezi modelem paralelního rozeznávání znaků a Boumovým modelem důležitý. Jasné porozumění procesu čtení pomáhá typografům vybírat fonty a navrhovat dobrou grafickou úpravu. Pomáhá také vylepšovat funkčnost nových fontů. Pochopení způsobu, jak se na sebe vážou jednotlivé znaky textu při tvorbě Boumova tvaru, je také velice významné.

Bližší zkoumání týkající se „tajů“ typografie je jistě oprávněné. Toto zkoumání může být prováděno pouze empiricky, ale typografové musejí sledovat jeho výsledky a dávat k němu podněty. Lund na adresu množících se chybných studií na téma čitelnosti patkových a bezpatkových písem podotýká: „Nedostatek vnitřní validity těchto studií je ve velké většině případů způsobován směšováním faktorů, které zkoumané materiály obsahují, a v neposlední řadě badatelovou nedostatečnou obeznámeností s oborem (typografií).“[14] Psychologové a vědci se obecně – aby zdůraznili význam své práce – s oblibou spoléhají na tzv. „peer review“. Navrhuji – za účelem zvýšení důvěry v empirické výzkumy mezi typografy a s cílem skutečně zlepšit současnou typografickou praxi – co nejrychleji vytvořit jakousi „review aktivních typografů“ a začít aktivně zkoumat boumy, ať už tak prokážeme jejich existenci, nebo ji popřeme. Vydejme se na lov těch malých přízraků, které se zjeví, jak se zdá, jen když se nedíváme.

 

Poznámka: Vedle narážky na název nového hollywoodského filmu byl název této eseje inspirován komickým podtitulem projevu Kevina Larsona na konferenci ATypI ve Vancouveru a jeho postřehem, že výzkum Hermana Boumy vlastně Boumův model nepotvrzuje. Na tento výrok se dá odpovědět snad jen: To není nic proti tomu, co udělali Garamondovi.

 

1. Viz J. Chapman, Re-thinking research into visual communication, v: Icographic, 1978, číslo 13, str. 28–32.
2. The psychology and pedagogy of reading, 1908, str. 6.
3. http://news.bbc.co.uk/2/hi/health/4133093.stm
4. O neobyčejně užitečné práci týmu se zmiňuje 11. číslo časopisu TYPO.
5. McConkie & Rayner, 1975.
6. Rayner, McConkie & Zola, 1980.
7. Ole Lund, Knowledge construction in typography: the case of legibility research and the legibility of sans serif typefaces, 1999.
8. Pro stručné vysvětlení termínů fovea a parafovea viz: http://www.themicrofoundry.com/ss_read1.html
9. Například: name=OLE_LINK4>http://www.humanfactors.com/downloads/flashreader.asp
10. Na obrázku 1 je ale zakreslen také neobvyklý výběr fixačního bodu na začátku druhého řádku – vynechání počátečního „the“ při čtení také naznačuje určité možnosti dalšího výzkumu.
11. Tylor &Tylor, Psychology of Literacy, Thea Alphabet and the Brain, str. 215, 1988.
12. Angličtina má například slovní nadbytečnost až 50%.
13. Learning to percieve while perceiving to lezen, Perceptual organization in vision: Behavioral and neural perspectives, str. 233-278, 2003.
14. Ole Lund, Knowledge construction in typography: the case of legibility research and the legibility of sans serif typefaces, 1999


Reakce na článek



Poslat reakci na článek

Relevantní články







Vytisknout stránku

2017
Téma čísla:
KBA posouvá technologické hranice
Miyakoshi MLP-H
Koncept Push-to-Stop Heidelberg
EDP Awards pro Xerox RIALTO 900
Nová technologie Canon UVgel a tiskárna Océ Colorado 1640
KBA RotaJET řady L a VL
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
10. 9. 2017
LABELEXPO EUROPE 2017
25.-28. září 2017, Brusel
9 hal, 650 vystavovatelů

29. 8. 2017
Tiskaři v Německu
Německá odborná asociace tiskařů a médií Bundesverband Druck und Medien (bvdm) zveřejnila statistické výsledky daného oboru za loňský rok. Celkový finanční obrat se zvýšil z 20,2 mld. EUR v roce 2015 na 21,1 mld. EUR, investice sledovaných společností dosáhly výše až 666 mil. EUR.
V oboru tisku a médií v Německu je evidováno 8 316 společností, ve kterých pracovalo 139 399 zaměstnanců.

8. 3. 2017
Moderní technologie v polygrafii
Katedra polygrafie a fotofyziky Univerzity Pardubice otevírá v roce 2017 XI. ročník licenčního studia.
Licenční studium je určeno pro další vzdělávání a rekvalifikaci pracovníků, kteří pracují v polygrafickém průmyslu.
Více informací ZDE.

14. 2. 2017
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
Vypisuje veřejnou zakázku na dodavatele polygrafických služeb "Zajištění a dodávka tiskových, DTP a distribučních služeb pro publicitu ESI fondů".
Podrobné informace naleznete na profilu zadavatele (MMR):
nen.nipez.cz
systémové číslo: N006/17/V00000266

+++ archiv krátkých zpráv
Tisk levně - Kvalitní tisk levně

 
Vyplňte e-mail do pole a odešlete.
E-mailové zprávy budete dostávat max. 5x týdně ...
Společnost | Kontakty | Předplatné | Archivy
© 2004 - Svět tisku - Veškeré obsahy podléhají autorskému zákonu. Kopírování či jiné použití zde uveřejněných částí pouze se souhlasem spol. Svět tisku
Generuje redakční systém Buxus společnosti ui42.
Designed by BlueCube.cz.